…Člověk žije, dokud existuje vzpomínka na něj. Nechť se památka na zavražděné, dlící dosud v srdcích jejich blízkých a přátel ve zbrani, upevní v celonárodní vědomí.
Leszek Szcześniak, „Dopisy zmizelých obětí“
Je rok 1939 a Evropa už ví o chystané válce, i když se ji snaží všemi způsoby oddálit. Souhlasila s anexí Rakouska, části Československa, a chce věřit smlouvám s fašistickým Německem. Němci však mají svou vlastní koncepci expanzní politiky na východ, politiky „Lebensraumu“ pro nadčlověka. Překážkou je svobodné Polsko. Je solí v očích také druhého souseda, SSSR, který nemůže a nechce zapomenout na porážku u Varšavy a na polskou správu východních území, která považuje za svá vlastní.
Výsledkem je zločinecké spolčení známé jako Pakt Ribbentrop – Molotov ze srpna 1939. Německo se SSSR si v tajném dodatku k němu rozdělily oblasti vlivu ve východní Evropě a následně rovněž v pobaltských zemích, v Bukovině a v Besarábii. Polsku přichystal tento pakt nové dělení. Spolupráce vyplývající z uzavření tajné dohody přinášela ovoce prakticky až do vypuknutí německo-sovětské války 22. června 1941, a to v podobě dodávek sovětských surovin do Německa, omezeného blokádou západních států, a společných taktických operací. Není tajemstvím, že sovětské radiové stanice umístěné u polských hranic naváděly německé bombardéry na cíle v Polsku, že během bojů v Atlantiku sovětské ledoborce razily severní cesty německým válečným lodím apod.
V noci z 16. na 17. září 1939 sovětská vojska vstoupila do Polska, které se zoufale bránilo náporu nesrovnatelně lépe vyzbrojených, motorizovaných a obrněných německých armád. Polské vojsko dostalo rozkaz neklást odpor Rudé armádě a prodrat se do Rumunska. Bohužel se to podařilo jen zčásti. Rudá armáda obsadila východní polská území a pod sovětskou okupací se rázem ocitlo 13 milionů obyvatel, z toho více než 5 milionů Poláků, vůči kterým Sověti zavedli kruté represe. Deportovali je do vnitrozemí SSSR, Kazachstánu a na Sibiř, mnozí skončili ve vězeních a v zajateckých táborech. Byli vražděni po tisících. Mezi zajatými Poláky bylo rovněž mnoho příslušníků uniformovaných složek – skoro 250 tisíc vojáků a důstojníků. I když Polsko nebylo ve válečném stavu se Sovětským svazem, sovětské mocenské orgány pokládaly tyto polské vojáky za vojenské zajatce. Bylo mezi nimi více než 25 tisíc důstojníků aktivní služby a zálohy, důstojníků a příslušníků policie, pohraniční stráže, výzvědné služby, justice, duchovenstva, poddůstojníků, celníků, lékařů, inženýrů, profesorů, vysokoškolských a dalších učitelů, techniků, spisovatelů, novinářů a dalších. Byla to polská intelektuální elita.
Sověti je důkladně oddělili od zbytku zajatých polských vojáků a v listopadu 1939 odvezli do tří zajateckých táborů. Okolo pěti tisíc důstojníků polského vojska bylo umístěno v táboře v Kozelsku poblíž Kalugi nad Okou, okolo čtyř tisíc důstojníků ve Starobělsku na Ukrajině, přes šest tisíc zajatců, především zaměstnanců policie, bylo internováno na ostrově Stolbnyj na Seligerském jezeře poblíž Ostaškova. Používám označení „okolo“, protože tento stav se měnil. Na začátku r. 1940 nejvyšší sovětská moc přijala rozhodnutí o likvidaci zajatých důstojníků a dalších zajatců z těchto tří táborů.
Poznámka šéfa NKVD SSSR L. Beriji pro J. Stalina 5. III. 1940 (citát z originálního dopisu podepsaného Stalinem, Vorošilovem, Molotovem a Mikojanem).
Obsah dokumentu:
Č. P13/144
Soudruh Berija
5. března1940I. Předat NKVD SSSR.
1) případ zadržovaných v táborech pro válečné zajatce 14 700 bývalých polských důstojníků, úředníků, vlastníků půdy, zaměstnanců policie a zpravodajských služeb, četníků, osadníků a vězeňských dozorců
2) taktéž případ zatčených a zadržovaných ve vězeních západních oblastí Ukrajiny a Běloruska 11 000 osob – členů různých kontrarevolučních špionážních a diverzních organizací, bývalých vlastníků půdy a majitelů firem, bývalých polských důstojníků, úředníků a zběhů.
– PROJEDNAT VE ZVLÁŠTNÍM ŘÍZENÍ S POUŽÍTÍM VŮČI NIM NEJVYŠÍHO TRESTU – ZASTŘELENÍ
II. Předat BEZ PŘÍTOMNOSTI ZATČENÝCH A BEZ OBŽALOBY (…)
III. PROJEDNÁNÍM PŘÍPADŮ A ROZHODNUTÍM POVĚŘIT „TROJKU“ VE SLOŽENÍ SOUD. MERKULOV, KOBULOV, BAŠTAKOV (…)
Výpis z protokolu č. 13. Zasedání politbyra CK VKP (b) ze dne 5. března 1940
https://www.nck.pl/projekty-kulturalne/projekty/pamietam-katyn-1940
Průběh genocidy
Na příkaz NKVD z Moskvy od prvních dubnových dnů do poloviny května r. 1940 odjížděly transporty zajatců z táborů do sídel nejbližších oblastních správ NKVD, kde byly tyto genocidní operace prováděny. Zajatci byli vražděni střelou do týlu, mnozí měli spoutané ruce. Byli zabíjeni v noci v odhlučněných místnostech správních budov NKVD po 200 až 250 mužích za jednu noc nebo přímo u hrobů. Podle provedených výpočtů, se zřetelem na délku nočních hodin a počet zavražděných, lze konstatovat, že každé tři minuty „zmizel“ člověk.
Tato „produktivita“ jednoznačně dokládá absolutní nelidskost a krutost vrahů, kteří byli dlouhá léta schopni vykonávat své zločinecké řemeslo. Zajatce nejprve dovedli do červeně vymalované místnosti, kde měl uvést své jméno, příjmení, vojenskou hodnost a poslední příděl. Neudálo se nic více, nic méně. Nezaznělo obvinění, nezazněl rozsudek, nebylo žádné odvolání. Pak ho přivedli do odhlučněného pokoje bez oken, kde byl spáchán zločin, následně jeho tělo vytáhli ven na dvůr, kde byly přistaveny nákladní automobily s nastartovanými motory (kvůli přehlušení výstřelů). Naložili mrtvého. Všechno proběhlo během pouhých tří minut…
Těla byla odvážena do předem připravených jam, vždy jedna jáma pro jeden transport. Ještě té noci byla jáma zasypána. V některých hrobech se nacházely tři vrstvy i více vrstev těl. Pozůstatky zajatců z Kozelska byly nalezeny v lese v Katyni, zajatců ze Starobělska na předměstích Charkova a zajatců z Ostaškova v lese poblíž vesnice Mednoje. Složení transportů z jednotlivých táborů dokládají archivní materiály NKVD, které byly předány Polsku v r. 1990.
Konečný počet obětí neznáme
Desítky let trvající sovětská propaganda způsobila, že mnoho obyvatel bývalého socialistického tábora se nemůže vyrovnat s tím, že systém sovětské totalitní moci od samého začátku bezohledně likvidoval nejen své protivníky a kritiky, ale každého, kdo z třídních nebo jiných důvodů nesplňoval představu totalitní ideologie, např. si dovolil samostatně myslet. Historikům se ještě nepodařilo stanovit počet všech obětí této zločinecké a odporné politiky. Je však známo, že se jedná o desítky milionů lidských životů. Jen v samotném katyňském lese byla nalezena těla několika desítek tisíc obětí z řad místního obyvatelstva povražděných ve třicátých létech, ještě před vypuknutím II. světové války. Stejně tak je tomu v případě masových hrobů Rusů a Ukrajinců nedaleko pohřebišť polských důstojníků v Charkově a jinde.
Citát z knihy Dr. Mečislava Boráka „Symbol Katynia“, str. 13:
…Svět se celkem nedávno dozvěděl o tragédii běloruských Kuropat, kde v lese leží více než 100 tisíc místních lidí povražděných NKVD stejným způsobem jako oběti v Katyni… Masové hroby se táhnou od Sibiře po Kavkaz, jen konečný počet milionů obětí ještě není zjištěn…
Složení zajatců zadržovaných v táboře Kozelsk bylo k 1. prosinci 1939 r. následující:
4727 zajatců, z toho: 4 generálové, 1 kontradmirál, 24 plukovníků, 79 podplukovníků, 258 majorů, 654 kapitánů, 17 námořních kapitánů a 3420 dalších důstojníků. Byla mezi nimi rovněž jedna žena – vojenská pilotka, dcera generála Dowbór-Muśnického, podporučice Janina Lewandowska (tři měsíce po svatbě). Byla zavražděna spolu s jinými zajatci. Podle sovětských dokumentů bylo v Katyni zastřeleno 4421 osob.
V táboře Starobělsk bylo k 15. listopadu 1939 zadržováno 3946 zajatců, mezi nimi:
8 generálů, 55 plukovníků, 127 podplukovníků, 316 majorů, 846 kapitánů a 2529 dalších důstojníků. Podle sovětských dokumentů bylo v Charkově zastřeleno 3820 osob.
V táboře Ostaškov, největším ze tří táborů, bylo původně 12 tisíc zajatců, po provedení přísné selekce jich v konečné fázi zůstalo 6750.
Byli v něm umístěni příslušníci a důstojníci policie, zpravodajských služeb, sboru ochrany hranic, vězeňské služby, zaměstnanci justice, vlastníci půdy a další. Nejpočetnější skupinu čítající několik set osob tvořili policisté slezského vojvodství (PWŚ), mezi nimi bylo 140 policistů ze Zaolší. Všichni zahynuli. Podle sovětských dokumentů bylo ve Tveru, sovět. Kalinin, zastřeleno 6311 osob.
Tak proběhla likvidace polských elit
Ze sovětských dokumentů vyplývá, že bylo zastřeleno celkem 21 857 polských válečných zajatců – důstojníků polského vojska, policie a dalších. Avšak místo pohřbení okolo 10 tisíců obětí nebylo dosud zjištěno. Z celkového počtu zajatců těchto tří táborů se zachránilo jen 449 osob, a to 245 zajatců z Kozelska, 79 ze Starobělska a 124 z Ostaškova. Zajatci byli převezeni do tábora Pavliščev-Bor a v červnu 1940 umístěni v táboře Griazovec.
Po vypuknutí německo-sovětské války 22. června 1941 a obnovení diplomatických styků s polskou exilovou vládou byly v Griazovci odstraněny stráže NKVD a tábor byl předán generálu W. Andersovi za účelem organizace polských ozbrojených sil. Do polského vojska se přihlásila většina přeživších zajatců. Od nich pocházely první informace o situaci v jednotlivých zajateckých táborech.
Od samého začátku sovětské orgány činily vše proto, aby jejich zločiny zůstaly utajeny. Veškeré dokumenty týkající se masakru byly označeny klauzulí „přísně tajné“. Když se v SSSR tvořilo polské vojsko a stále se nehlásil důstojnický kádr, gen. W. Anders začal své důstojníky hledat. V dopisech Stalinovi se na ně opakovaně dotazoval. Dostávalo se mu však vždy jen lživých odpovědí, že byli z táborů propuštěni a sovětským orgánům jejich další osud není znám.
Pravda vychází najevo
Průlomovým momentem bylo odhalení katyňských hrobů Němci v r. 1943. I když na svém okupovaném území němečtí fašisté postupovali stejně jako vrazi v Katyni, tento masakr chtěli využít pro své propagandistické cíle a pro znesváření spojenců. Do Katyně vyslali mezinárodní delegaci novinářů a spisovatelů, mezinárodní komisi lékařů a technickou komisi Polského červeného kříže, která pracovala společně s německými soudními lékaři. Během tří měsíců bylo z hrobů vyzvednuto 4 115 těl. Avšak kvůli nastávajícím vedrům německé orgány nařídily přerušení exhumací a zasypání posledního z odkrytých hrobů. 3. června 1943 byly katyňské hroby zasypány a 7. června oběti uloženy do nových hrobů. Byly identifikovány ostatky 3900 obětí, další se identifikovat nepodařilo. Spolu s těly, která zůstala v původních hrobech, počet zavražděných polských důstojníků činil cca 4500 osob, což odpovídalo počtu důstojníků odvezených z tábora v Kozelsku. Přes veškeré důkazy sovětské orgány všechno popíraly. Po vytlačení Němců z oblasti Katyně sestavily zvláštní komisi, která prohlásila, že zločin spáchali Němci.
Mnozí z těch, kteří už měli představu o koncentračních táborech a masových popravách civilního obyvatelstva prováděných Němci, nevěřili faktům, které dokazovaly, že zločin spáchali Rusové. Domnívali se, že je to další výmysl Goebbelsovy propagandy. Mlčely také západní mocnosti, přestože z vlastních nezávislých zdrojů měly od samého začátku dostatek informací o tomto zločinu. Avšak v době trvání války jim záleželo na udržení jednoty spojenců.
Bohužel, z rozličných důvodů svět mlčel rovněž po skončení války. Ve hře byla otázka vítězství nad Japonskem, dalším důvodem byl vznik OSN a nové uspořádání poválečného světa. Během Norimberského procesu se Sověti pokusili obvinit ze zločinů v Katyni Německo. Pokus se sice nezdařil, ale skuteční pachatelé opět nebyli pojmenováni. Mlčení mezi Východem a Západem trvalo až do korejské války, kdy se podobným způsobem jako oběti z Katyně začali ztrácet američtí zajatci. Teprve pak Kongres USA sestavil vyšetřovací komisi, která v závěrečném protokolu prohlásila na základě důkazů, že Katyňský zločin spáchali nad veškerou pochybnost příslušníci NKVD. Proti tomuto stanovisku vystoupil celý tehdejší „socialistický tábor“ a zavražděným, našim nejbližším, bylo na další dlouhá desetiletí znovu odepřeno právo na paměť.
„Uvolnění“ po roce 1990
Vše, co souviselo s Katyní, bylo tedy v zemích sovětského bloku podřízeno ostré cenzuře. Teprve v r. 1990 předalo Rusko Polsku dokumenty NKVD týkající se tří známých táborů. Stále však nemáme informace o osudech dalších 10 tisících polských vojáků a důstojníků a desítek, ne-li stovek tisíc civilistů, kteří zahynuli ve stejné době. Předpokládá se, že značná jejich část byla rovněž popravena a jejich hroby se nacházejí kdesi v Bělorusku a na Ukrajině. Ze sovětských dokumentů je totiž zřejmé, že část důstojníků polského vojska, policie apod. (7305 osob) byla zastřelena v jiných táborech a vězeních na Ukrajině a v Bělorusku.
Po roce devadesát se polská sdružení jako jsou „Katyňské rodiny“, „Policejní rodiny“, „Polský červený kříž“ a další organizace obracely na vládu Polské republiky s prosbou o vybudování polských vojenských hřbitovů v místech pohřbení zavražděných. Nejprve byl vybudován hřbitov v Charkově, pak v Katyni, a v r. 2000 v obci Mednoje poblíž Tveru (dříve Kalinin). Jako delegát sdružení Katyňská rodina v České republice jsem měl tu čest zúčastnit se slavnostního otevření Polského vojenského hřbitova v Mednoje, kde jsem reprezentoval členy naší Katyňské rodiny v ČR.
Otevření hřbitova v Mednoje
Dne 7. září 2000 ve 23,00 jsme vyjeli z Varšavy zvláštním vlakem spolu s čestnou rotou polské policie. V každém vagónu s námi byli dva policisté, kteří měli na starosti příslušný vagon. Jejich práce spočívala v obsluze delegátů, roznášení jídla a nápojů a pomoci při vyřizování různých úředních formalit. Jeli jsme dvě noci a jeden den. Do Tveru jsme dorazili v 5 hodin ráno 9. září 2000. Odtamtud nás autobusy zavezly do Mednoje, konkrétně do lesa za vesnicí na polský vojenský hřbitov, kde se konala slavnost otevření hřbitova. Zúčastnili se jí zástupci nejvyšších státních orgánů Polska a Ruska. Polsko reprezentoval tehdejší premiér Jerzy Buzek. Byli přítomni zástupci policie, vojska a duchovenstva všech vyznání, a samozřejmě rodiny pohřbených.
Po slavnosti jsme odjeli do Tveru, kde jsme měli možnost vidět v budově NKVD „leninskou komnatu“, onu místnost, do níž byli přiváděni zajatci před popravou. Měli jsme také přístup do odhlučněného pokoje, kde byli stříleni. Tam jsem nebyl schopen vejít. Pořád jsem měl před očima ten nelidský rozměr hrůzy zločinů spáchaných na našich nejbližších, stejně jako na zdejších lidech. Na místě jsme se přesvědčili, že ruské organizace, které mají podobnou náplň činnosti jako naše Katyňské rodiny, shromáždily dokumentaci zločinů spáchaných NKVD na místním obyvatelstvu. O knihu bylo možno požádat. Využil jsem příležitosti a knihu jsem si odnesl. Dostala se tak ke mně děsivá pravda o popravách místních lidí na konci třicátých let XX. století. Knihu jsem předal člověku hluboko ponořenému do katyňské problematiky, panu prof. dr. M. Borákovi, českému historikovi, příteli naší Katyňské rodiny, který už bohužel není mezi námi. Právě jemu naše společnost vděčí za zpracování osudů obětí z Katyně pocházejících ze Zaolší.
Samozřejmě existují práce polských autorů, nejsou však zaměřeny regionálně a nepojednávají zvlášť o obětech ze Zaolší. A je třeba zdůraznit, že z tak malého kousku země bylo už potvrzeno přes 500 obětí. Katyň je nepředstavitelně ohromné obětiště našich blízkých.
Jedním z mála těch, kteří měli štěstí a nebyli zařazeni do transportu smrti z Kozelska a nesdíleli tak osud tisíců přátel ve zbrani povražděných v katyňském lese, byl pozdější kněz prelát Zdzisław Jastrzębiec Peszkowski. Celý svůj život věnoval šíření pravdy o zločinu a památce jeho obětí.
Na vzpomínkovém setkání Katyňských rodin ve Varšavě u příležitosti šedesátého výročí Katyňského zločinu se modlil:
…Pane, jestliže my na ně zapomeneme, Ty Pane, zapomeň na nás…
Ať tato modlitba člověka, který si prošel peklem války, k nám promlouvá také dnes a nedá nám zapomenout.
My už jsme odpustili – protože tak bylo třeba učinit. Zapomenout však nesmíme.
Józef Pilich
Předseda výboru Katyňská rodina v ČR
Použito literaturu:
- Adam Moszczyński, Lista Katyńska, 1989 (jeńcy obozów Kozielsk, Ostaszków, Starobielsk)
- Andrzej Leszek Szcześniak, Katyń, 1989 (lista ofiar i zaginionych)
- Mečislav Borák, Symbol Katynia, 1991 (zaolziańskie ofiary obozów i więzień)