
Svého dědečka, Bogusława Burdynu, vzpomíná Dagmar Kubicová (DK), členka Katynské rodiny v ČR
(DK) V roce 1981 se moji rodiče rozvedli a táta se podruhé oženil. Jeho manželka nám zakazovala se s tátou stýkat. Víc než 25 let jsme se neviděli. Bylo to období, kdy už jezdil do Českého Těšína na setkání členů Katyňské rodiny. Když táta ovdověl (rok 2006), začala jsem ho navštěvovat a pomáhala mu. V té době jsem často poslouchala, jak táta vzpomíná na dobu, kdy se svým otcem viděl naposledy a jak jim máma zachránila život. Byl to jeho nejsilnější životní zážitek. Zemřel 6. ledna 2012. Po jeho odchodu z tohoto světa a mého života jsem se rozhodla, že se stanu členkou Rodiny Katyňské a ráda tak zachovám vzpomínku na katyňskou tragédii pro generace příští a moji rodinu. „Máma nám zachránila život“ často jsem jako dítě při rodinných setkáních slyšela při rozhovoru mého táty a jeho sestry…
A pak už následoval rozhovor v němčině, abychom my, děti, nerozuměli (Také v Česku se nesměla nahlas historie pojmenovávat správnými slovy, když v roce 1968 vojska „spřátelených armád“ okupovala Československo).
Až po létech schizofrenie v Polsku, kdy se nesmělo nahlas mluvit o tom, že Rusové zavraždili 22 tisíc polských významných osobností – důstojníků, inteligence a duchovních, se od táty dovídám pravdu. Symbolem této tragédie se stala Katyň u Smolenska.
Mezi zavražděnými byl i otec mého táty pan Boguslaw Burdyna, nar. 23. 9. 1899, Žabno, byl šéfem polských policajtů v Bohumíně. Zavražděn byl dle seznamu obětí Katyňského masakru v Miednoje. Až v posledních letech jsem se dozvěděla od svého táty, pana Zykmunda Burdyny, nar. 10. 12. 1929 v Novém Bytomu, jak to v roce 1939 bylo a co zažívala jeho matka paní Anděla Burdynová, roz. Kandziorová, se svými 3 dětmi – Hynkem (14 let), Helenou (12 let) a Zykmundem (10 let), kterým vlastní statečnosti a odvahou zachránila život.
Dne 10. 4. 2010 se stalo letecké neštěstí, kdy havarovalo letadlo, při kterém zahynuli představitelé polské elity, včetně prezidenta s chotí. Jednalo se o uctění památky obětí Katyňského masakru, které před 70-ti léty povraždila ruská policie NKVD na rozkaz Stalina. Uvědomila jsem si význam a souvislosti této tragédie se vzpomínáním mého táty a utvrdila se v myšlence a také přání toto vzpomínání zvěčnit.
V srpnu 2010 táta, Zygmund Burdyna, nejmladší syn Bogusława Burdyny, takto vzpomínal: (přepis ze záznamu na DVD).
„Pán Boguslav Burdyna byl policajtem v Katowicích, když Poláci zabrali Těšínsko, byl přeložen do Skřečoně u Bohumína, kam se s rodinou přestěhovali. Večer přišel otec domů a řekl své manželce, ať obleče děti, nabalí teplé věci a proviant, protože budou cestovat daleko. Auto je naložilo a vezlo do Fryštátu, kde přespali ve škole, další den je autobus převezl na nádraží a vlakem z Petrovic jeli směrem do Lvova. Utíkali před Němci, kteří stáli na hranici. „Cestou nás pronásledovala německá letadla. Strojvůdce odpojil lokomotivu a zajel ji schovat pod most, nás nechal vystoupit a měli jsme se schovat 20 m od vlaku do pole.“ Jako děti určitě zažívali strach a úzkost… „bylo to strašné“ líčil táta. Dál pokračovali v cestě do druhého dne do města Sandoměř. Tam byli připraveni sedláci s povozy a odvezli je. Byli jsme přiděleni do polského statku spolu s paní Chrobokovou a jejími dětmi. Další den přijel muž na kole a přišel nám říct, že pojedou zajatí polští policajti a můžeme se s nimi setkat. Brzy ráno jsme odešli daleko do polí a čekali. Někdo zakřičel: „Už jedou“… Hledali jsme mezi 300 policajty otce, starší bratr Hynek ho uviděl. Setkání bylo velmi smutné a těžké, hodně nářku a pláče. Otec vzal naši mámu bokem a předal jí hodně peněz, které dostali jako zálohu. Řekl jí, že situace není lehká a není na co čekat, Ukrajinci zabíjejí Poláky. Všechny zajaté Poláky vedli dál do Ruska. „Rusko je velký stát, ten nás zničí všechny,“ říkal otec. Mámě řekl, že když bude moct, ať zorganizuje co nejdříve cestu domů. Bylo to naposled, kdy se s otcem setkali.
Utíkali zpět domů před Ukrajinci a Rusy:
Po návratu na statek máma oslovila pacholka, že by chtěla koupit koně a malý žebřiňák, dáme na to seno a budeme se vracet zpět domů. Moje máma pocházela z Horního Slezska, které bylo německé. Uměla dobře mluvit německy. Druhý den odjela máma s paní Chrobokovou a sedlákem ze statku do Lvova nakoupit proviant na cestu domů a kořalku. My děti jsme byli celý den sami. Měli jsme starost o otce, teď jsme se začali bát také o mámu.
Další den k večeru jsme se vypravili na zpáteční cestu s pacholkem s koněm, s kopačkami na ramenou, jako že jdeme na pole. U Tarnopolu byli ruští vojáci, kteří nás zastavili. Máma nabídla vojákům kořalku, vzali si celou flašku a mohli jsme jít dál. Dostali jsme se až ke gestapu. Máma vysvětlila (díky své němčině) německým vojákům, že se vrací s dětmi z výletu a nemá se jak dostat domů.
Odvezli nás do Varšavy na vlak. Cestou nám ještě rozdali chleba. Měli jsme dost polských peněz, zakoupili jsme si jízdenky a při čekání na vlak se najedli na nádraží. Všichni jsme vystoupili v Bohumíně, paní Chroboková přesedla na vlak do Jablunkova. My jsme se do bytu ve Skřečoni už nedostali. Na výboru mámě úřednici sdělili, že musí tam, kde se narodila. Pro Čechy jsme byli okupanti. Přestěhovali jsme se k babičce do Nového Bytomu, ve kterém dělal dědeček správce domu.
Byli jsme zarostlí, špinaví, babička s dědou nás uvítali a postarali se o nás. Vykoupali, ostříhali, dali najíst. V noci nás vzbudili gestapáci, prohledali celý byt a nic nenašli. Na dotaz, co přivezli, odpověděla máma: „dětem život“. Někdo z Bohumína ji udal, že dovezla letáky a pásky na rukáv. Byla odvedena na gestapo, kde byla přes vánoce.
Po dvou měsících zařídila babička přes svého bratra Romana, který žil v Německu a pracoval jako letecký inženýr – konstruktér (stavěl motory do letadel). Přijel a vyjednal na gestapu, aby byla naše máma propuštěna. Na druhý den se vrátila domů. Dostala podmínku, okamžitě se hlásit na pracovním úřadu. Ze vzpomínek vím, že pak pracovala jako úřednice na nádraží v Bohumíně.“ Konec zápisu.
(DK) Moc vzpomínkových předmětů jsem po smrti táty už nenašla. Ztratily se knížky: Smrt přichází na jaře – v polském jazyku, knížka Katyň a nejvzácnější: vyznamenání jeho otce pana Boguslava Burdyny in memoriam. Otec už byl nemocný a důvěřivý. Myslím si, že to půjčoval lidem, kteří mu to už nevrátili. Je mi to líto.
Dagmar Kubicová





