Mečislav Borák a Katyňská rodina v ČR

Zřejmě neexistuje další Katyňská rodina, která by se mohla pochlubit „svým“ historikem. Pro Rodinu na Zaolší jím byl prof. Mečislav Borák, významný český vědec zabývající se novodobými dějinami Slezska a perzekucemi totalitárních režimů XX. století ve Střední Evropě. M. Borák je autorem více než dvaceti monografií a stovek vědeckých studií, článků, výstav, filmových scénářů, rozhlasových pořadů, učebnic a skript.

Už „před Katyní“ se zajímal o polské souvislosti v dějinách II. světové války v Českém Slezsku. Jeho kniha o masové vraždě ve vesnici Životice (Zločin v Životicích, Ostrava1980) se dočkala několika vydání a zpracování. V ní, stejně jako v knize o dalších německých zločinech na Těšínsku (Na příkaz gestapa, Ostrava 1990), polského čtenáře mile překvapilo „nepočešťování“ polských jmen a příjmení, jak to tehdy bylo zvykem většiny českých autorů.

Vědecké zájmy M. Boráka byly neobyčejně rozsáhlé. Jeho dílo obsahuje monografie o prvním transportu evropských Židů do Niska n. Sanem (Transport do tmy, Ostrava1994; The First Deportation of the European Jews, Opava 2010), studie o internačních táborech pro Židy v Šanghaji a na ostrově Mauritius, o poválečném retribučním soudnictví (Spravedlnost podle dekretu, Ostrava 1998), o táborech nucených prací, o majetkových převodech kulturních statků obětí II. světové války, o polské národní menšině v ČR nebo monografie o perzekucích Čechů a československých občanů v SSSR. Zkoumal prameny v českých, polských a slovenských archivech, v archivech na Ukrajině, v Rusku a Izraeli. Výstupy svých vědeckých pátrání velmi často popularizoval v dokumentárních filmech.

O Katyňském zločinu se dozvěděl z novinových článků Giennadije Žavoronkova zveřejněných v sovětském tisku, který byl v dobách komunismu dostupný rovněž v Ostravě. (Žavoronkova si moc považoval. Setkal se s ním jen jednou, v r. 2006 v moskevské nemocnici, krátce před smrtí ruského publicisty. M. Borák ho navštívil spolu s televizním štábem a natočil jeho vyjádření pro druhý český film o Katyni.)

První potenciální sovětské oběti z území Zaolší „objevil“ v knize Stanisława Zahradnika o obětech hitlerovské okupace. U více než deseti jmen byla totiž poznámka „zahynul během obranných bojů v září r. 1939“.

Ke skutečným rozměrům sovětských zločinů proti obyvatelstvu Zaolší a jiných částí českého území mohl však proniknout teprve po změně režimu v r. 1989. Na jeho výzvu v českém a polském tisku reagovaly desítky čtenářů, kteří do té doby museli skrývat pravdu o osudu svých nejbližších. Podařilo se mu přesvědčit Československou televizi, studio v Ostravě, k natočení filmu v Katyni. Tak vznikl vůbec první film o tomto zločinu po oficiálním přiznání se SSSR k odpovědnosti za jeho spáchání (Stíny svědomí, ČTV Ostrava 1990, rež. Jan Flak, scén. M. Borák).

M. Borák se mimořádně zasloužil o vznik Katyňské rodiny v Československu. V Katyni se setkal s účastníky autobusové výpravy Rodin z celého Polska a po návratu podnítil Poláky ze Zaolší k založení obdobné organizace u nás doma. Na první setkání, které bylo svoláno z jeho iniciativy, přišlo více než sto osob. Byli to nejen příbuzní obětí, ale také bývalí příslušníci policie, kterým se podařilo uniknout ze zajateckých transportů nebo bývalí zajatci sovětských lágrů. Upomínky na ně, fotografie, dopisy, korespondenční lístky a jiné dokumenty, byly záhy vystaveny na první z několika dalších výstav uspořádaných podle jeho scénáře.

První výsledky svých vědeckých výzkumů týkající se obětí sovětských táborů a vězení z Těšínska a jiných částí českého území publikoval v knize Symbol Katynia, zaolziańskie ofiary obozów i więzień w ZSSR, Czeski Cieszyn 1991. Českého čtenáře seznámil se zločinem a jeho dosud neznámými českými souvislostmi v první české knize o vraždění v Katyni (Vraždy v Katyňském lese, Ostrava 1991). V Československu (po rozdělení země pak v České republice) pořádal konference a vědecká sympozia za účasti spřátelených odborníků z Polska a USA. Výsledky výzkumů prezentoval na konferencích v Polsku, na Slovensku, v Rusku a ve Francii (Paříž 1993).

Završením jeho dlouholetých katyňských výzkumů je rozsáhlá monografie zahrnující životopisy více než 500 obětí. Podle přijatých kritérií to byly osoby narozené v českém Těšínsku, v jiném místě v českých zemích nebo v době vypuknutí války na českém Těšínsku žily a pracovaly (Ofiary Zbrodni Katyńskiej z obdaru bytej Czechosłowacji, Opava 2011).

Na jeho popud Česká televize v Ostravě natočila další dva filmy s katyňskou tématikou: o katyňské lebce patřící Ludwiku Szymańskému, otci jedné ze zakládajících členek Katyňské rodiny v Československu (Lebka, 2007, rež. Petra Všelichová, scen. Mečislav Borák a Otylia Toboła) a film, který v r. 2007 získal nejvíce ocenění ze všech českých filmových dokumentů (Zločin jménem Katyň, 2006, rež. P.Všelichová, scén. M. Borák a O. Toboła). Film získal celkem osm cen a filmových nominací, mj. Grand Prix na Filmovém festivalu v Bari v Černé Hoře.

Do konce svých dnů zůstal Mečislav Borák věrným přítelem Katyňské rodiny v ČR. I když v pozdějších letech už Rodina žila svým vlastním životem, každým rokem přijížděl na její vánoční setkání a vyprávěl o svých nových odhaleních v bývalých sovětských archivech.

Pouštěl se do těžkých témat, která, podle mnohých, měla zůstat skryta. Byl prvním a snad i jediným českým historikem, který o chování českých vojáků ve Stonavě během československo-polské války v r. 1919 psal jako o válečném zločinu. Nejzevrubněji se zabýval německými zločiny, avšak také jako první prozkoumal a zveřejnil informace o bestialitě Čechů vůči Němcům v poválečném táboře „Hanke“ v Ostravě. Shromáždil důkazy o polské brutalitě na obsazeném československém území v r. 1938. Jeho zájem o katyňský výzkum v kontextu Zaolší část české veřejnosti přijala se smíšenými pocity. Zastávala názor, že tak vysoký počet těšínských obětí byl důsledkem „okupační politiky polského státu“, který v letech 1938-1939 vyslal do Zaolší 1076 policistů.

Mečislava Boráka však nezajímala historická politika ani vlastního, ani jiného státu. Jeho cílem bylo proniknout k faktům, k poznání pravdy, ať byla jakákoliv. Činil tak především ve jménu obětí, které se už nemohly bránit, a jejich rodin.

V r. 2001 byl vyznamenán Zlatým Důstojnickým křížem Záslužného řádu Polské republiky.

Otylia Toboła